Porod ne jako medicínská, ale jako společenská událost

Naše babičky porodily na poli, dítě zavinuly a hned pokračovaly v práci. Následujme moudrost předků, dopřejme, tak jako oni, rodičkám ticho a soukromí.

Po únorové rožďalovické tragédii je téma domácích porodů přetřásáno zase o něco vášnivěji. V diskusi, která se na internetu rozpoutala nad článkem časopisu Reflex - dal prostor k vyjádření dámě, která je i po zvážení všech pro a proti stále odhodlanou "domarodičkou" - mě zaujal ne zrovna vzácný názor, že "dnešní ženy už nejsou stavěné na porody doma". Jsme prý zhýčkané, porody nás vyčerpávají a jsou nebezpečné. Nemůžeme se měřit s našimi prapraprababičkami, které porodily a pokračovaly v práci na poli.
Proti tomu stojí názor, že je třeba vrátit se právě k onomu "sepětí s přírodou". Znovu se ohání prapraprababičkami a touží po porodu v tichu a soukromí, daleko od infúzí, přístrojů a ne vždycky vstřícného lékařského personálu.
.
Jestli teď čekáte výčet kladů a záporů toho či onoho rozhodnutí budoucích rodičů a zoustouzení rozhodnutí jiného, můžete přestat číst. Tohle je (ano, už zase!) článek o praprapra...babičkách.

.
Je jasné, že každý jsme nějakou měl. A pro praprapra... babičky v našich končinách nebývala příroda něco hodného následování, naopak. Protože naše mytická prapra...babička moc dobře věděla, že v přírodě na ni číhá víc nebezpečí než výhod (a křesťanství od jakékoli podobnosti se zvířaty vyloženě odrazovalo), dávala si na svém lidství záležet. Porod na poli, v plné práci, po němž se rodička bezprostředně zase k dílu vrací, patří téměř bez výjimky k legendám o národních hrdinech (např. Janu Žižkovi). Ve skutečnosti byla už těhotná žena vázána celou řadou příkazů, zákazů a privilegií - nesmělo jí být například odepřeno žádné ovoce, aby dítě nebylo zohyzděno. Nemohla se ovšem objevit mimo dům s nezakrytými vlasy či se nohou dotknout psa. I úlek mohl způsobit poškození plodu. Někde se těhotným doporučovalo každodenní pití alkoholu, aby dítě mělo červené tváře.

.
Porod na poli nebo ve stáji probíhal tam, kde žena rodila překotně. To sice nebylo zrovna vzácné - ženám, které už nkolikrát rodily, hrozí překotný porod častěji, a průměrná žena v ranném novověku měla 7 - 10 dětí - ale rozhodně nešlo o žádoucí stav. Ideálně ženy rodily vsedě na posteli nebo na porodním křesle, v místnosti plné sousedek. Porod byl společenskou událostí. Obvykle byla přítomna i porodní bába (teprve od 18. století se u porodů začínají objevovat lékaři) -  žádné soukromí, přítmí nebo volba polohy. Stávalo se již tehdy, že k porodu býval přivolán i otec, ovšem jen bylo-li zapotřebí jeho pomoci.

.
Podle dlouho se udržujících představ bylo hned po porodu zapotřebí dítě "napravit", tj. narovnat mu hlavičku, nožičky, nehtem přetrhnout uzdičku pod jazykem. Pokud byl novorozenec v bezvědomí nebo mrtvý, mohl ho podle rozšířené víry otec zachránit tak, že uřízl hlavu čerstvě narozenému teleti a hodil ji z nejbližšího mostu do vody. Zdravé novorozeně po porodu na chvíli položili na zem nebo pod stůl, aby bylo pracovité, dobře slyšelo apod., do úst mu naši předkové vkládali kousek chleba nebo mu dávali napít kobylího mléka. Mezitím se matka najedla, převlékla a ulehla na postel šestinedělky. Dítě nekojila - mlezivo bylo dlouho považováno za škodlivé, takže první dny novorozenec sál od jiné ženy.

.
Ihned po porodu následovala bujará oslava přítomnch žen včetně šestinedělky - zachovaly se veřejné stížnosti na nestřídmé požívání alkoholu slavícími ženami.

.
Nemohlo být ani řeči o tom, že by šestinedělka vyrazila na pole nebo někam jinam. Pro příští týdny jí na mnoha místech bylo vyhrazeno místo za koutní plachtou (koutnicí), kde byla chráněna před zvědavými (a potenciálně nebezpečnými) pohledy. Dítě musela mít stále u sebe, aby jí ho "nevyměnila divoženka", nesměla vyjít z domu a někde ani z místnosti. Až do 20. století se leckde totiž udržela víra, že šestinedělka promenující se pod širou oblohou přivolává krupobití, případně je odpovědná za požáry způsobené bleskem. Taková, které by šestitýdenní pobyt za plachtou přišel zatěžko, přivolávala neštěstí na svou hlavu. V kostele její přítomnost rušila pobožnost, v hospodě vyvolávala rvačky. Kdyby se šestinedělka podívala na manželský pár, způsobila by hádku. Při sázení řepy nebo zelí byla odpovědná za plíseň, která tyto plodiny napadne. Pověry i společenský tlak dostačovaly, aby si téměř každá novopečená matka vycházky rozmyslela.

.
Některé prameny vyvracejí i další oblíbený mýtus, totiž ten o "praprapra...babičce hrdince", která nejenže rodí v plné práci na poli, ale také, jako lidské perpetuum mobile, bez oddechu a rozlad pečuje o děti, rozmazluje muže a vede hospodářství. Ulrich Baker, "chudý muž z Tockenburku", v roce 1789 svědčil:

.
"/Má žena/...byla starostlivou, i když ne vždy něžnou matkou. Soužení s malými dětmi a výchova větších ji stály nevýslovně mnoho sil; celé dny prožila bez chvíle odpočinku a v mnoha bezesných nocích. Já jsem však jí byl ku pomoci, jak jen to bylo možné, a při praní a vaření, při nošení vody a dřeva jsem zastal opravdovou děvečku, a to ještě s velikým potěšením."

.
.
Přes všechny rozdíly v názorech a způsobu uvažování, které nás od prapra...babiček za ty roky rozdělily, je tedy dost dobře možné, ne-li přímo pravděpodobné, že ženy v minulosti byly... inu, právě jen ženy. :-)
 
 
 

.
 
 Literatura:

.
Richard Van Dülmen: Kultura a každodenní život v ranném novověku
Alexandra Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře
Josef Virgil Grohmann: Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě
Lenderová, Rýdl: Radostné dětství?
Milena Lenderová: K hříchu i k modlitbě
 

.
Online:

  
Nepovedené svatby
Zákazem rozvodů proti krizi rodiny
Tak přirozené!
Holky alternativky


 

.  

. Ilustrační foto: Arztsamui